Je to statek, kde po generace vedle sebe žily různé rodiny jednoho klanu – klanu Jiráčků. V domě, který je nyní zelený, žila teta Eva, sestra mého dědy Honzy, jenž byl po desetiletí hlavou celého klanu. Děda přebýval v bílém domě a ostatní stavby na statku sloužily všemožným účelům: ať už to byla garáž s dílnou, přípravna krmení, nebo vlhké místnosti na uskladnění plodin…
(miminko)
(miminko)
A do tohoto prostředí jsem se v roce 1979 narodil já společně se svou sestrou Péťou, mým dvojčetem. Přímo doprostřed opravdového zemědělského hospodářství, kde děda Honza s babičkou Drahuškou tehdy hospodařili.
V místech, kde se dnes budete jako hosté procházet, bývala pole s bramborami i okurkami, stáje pro krávy, ale také chlívky pro prasátka, kurníky pro slepice a kotce pro králíky. Pro mě, Kubu, to byl neuvěřitelný svět, který ve mně zanechal nesmazatelné vzpomínky na dětství.
Dodnes vzpomínám na vůni rajčat mísící se s vůní kopru, když jsem jako malý po ránech probíhal záhony a bořil bosé nožky do černočerné úrodné půdy.
Tam, kde bude probíhat náš obřad, stávala třešeň, ze které jsem snad stokrát spadnul. Vybavuji si nekonečné jízdy dokola po dvorku na poskládaném kole i hodiny a hodiny, které jsme jako děti trávily na houpačce – houpáním a zpíváním nejrůznějších písní. Tohle bylo mé dětství v Kněžmostě, obklopené dědou a babičkou.
Babička Drahuška a děda Jan
Malý „ženich“ Kuba
Když mi bylo pět let, odstěhovali jsme se do Havířova. Kněžmost ale navždy zůstal a zůstane v srdcích nás všech jako ten pravý kus rodné hroudy. A díky častým návštěvám prarodičů mohlo tohle dětství pokračovat v podobě prázdnin u babičky! Jak my jsme to tu milovaly a jak těžce se nám odsud vždycky odjíždělo.
Děda s babičkou měli opravdu hodně práce na poli i kolem zvířat, ale nikdy nezapomněli vzít vnoučata na výlet. A tak jsme začaly objevovat všemožná místa v Českém ráji – a že jich tu je! – ať už to byly přírodní divy, nebo historické pamětihodnosti.
Babička, povoláním učitelka na prvním stupni, byla studnicí vědění. Ať jsme se zeptaly na cokoli, vždycky všechno věděla. A nejen to – dodnes si pamatuji, jak nádherně o všem dokázala vyprávět. Tak, že my děti jsme prostě ztuhly a jen fascinovaně poslouchaly…
Jak šel čas, už jsme nebyly děti, ale teenageři. Bylo nás víc, protože jsme s Péťou dostali další menší sourozence, sestřičky, a děda s babičkou nám pomalu stárli. Už neměli tolik síly, polnosti se zmenšovaly, zvířat ubývalo… Až jednoho dne děda prostě nezasel a hospodářství nevzešlo. V rodu tehdy nebyl nikdo, kdo by tak moc toužil převzít otěže těžké zemědělské dřiny.
Tehdy snad zafungovalo to silné pouto, které v sobě každý z nás k místu svých kořenů má. Síla a vůle zachovat tento prostor i pro další generace nás motivovala k přebudování kdysi zemědělského statku na místo, kde se rodina může setkávat i nadále.
A tak, jak jsem kdysi jako malé dítě prožíval to kouzlo, které mi vtisklo tolik zážitků a vzpomínek, snad si i mé děti nyní budují k tomuto místu pouto. Protože i v temnějších dobách naší rodiny byl tento statek naším ostrovem, místem klidu a celoživotních vzpomínek…
(foto dodáme)
A osud tomu asi také chtěl, že i když jsem se já, Kuba, už v pěti letech přestěhoval tak daleko, přesto jsem ve světě potkal holku z vedlejší vesnice – Janču. Že jsme ze stejného kraje, ze stejné porodnice, jen devět let od sebe :-).
Kněžmost.
Kněžmost. Tohle místo, tenhle statek plný dlouhé historie, vzpomínek, životních zvratů, dobrých i špatných příběhů o lásce, ale i o překonávání překážek, bude v našem životě opět plnit místo, které ještě zaplněno není – u mé nastávající poprvé a u mě znovu.
Ó, zase :-)